Jak se zbavit problémů

7. listopadu 2013 v 10:39 | Jarka
Velice pozorně jsem si přečetla článek od Intuice i s dalšími komentáři a musím na to reagovat také.
Toto čtení mě velice zasáhlo a četla jsem ho se slzami v očích.
Je mi 54 roků a již od dětství jsem si své místo v životě musela tvrdě vybojovat a zasloužit.Od 10 let jsem prošla velmi těžkým životem se kterým jsem se musela sama poprat, protože matka při mě nikdy nestála, neučila se semnou a přesto jsem se vyučila a sice v dospělosti jsem ještě udělala střední školu. Vychovala jsem tři děti a celý život jsem vždy pracovala jak v zaměstnání tak doma, na zahradě v hospodářství, dělala jsem ruční práce.
A i když bylo vždy co řešit, čemu se postavit brala jsem to jako samozřejmost a všichni byli zvyklí, že já jsem tady pomůžu, vyřeším , udělám.
Zhruba před dvěma roky jsem si prošla v práci velkou šikanou, do toho manžel onemocněl, měla jsem starost jak o něj tak i s dětmi, kteří byly zvyklé, že maminka je vždy po ruce v plné síle.
Ale mě síly najednou opustily a diagnoza zněla " depresivní panická porucha, agorafobie " a už jsem se vezla.
Dneska jsem nemocná, bez práce, bez příjmu, rozpadá se mi 36leté manželství.
Pro manžela jsem jen s.... líná , která se doma válí. Pro 80letou posudkovou doktorku je to jednoduché, když může pracovat ona můžu i já, a když nemůžu jít mezi lidi, tak mám jít dělat do kravína.
Chodím k psychyatričce a také psycholožce je to velmi hodná doktorka, ta jediná mi moc pomáhá a učí mě jak dál.
Nechci se litovat a ani fňukat, říká se že každý za svůj život zotpovídá sám, ale jak to mám zvládnout, když už nemám sílu s tím bojovat, nevidím světlo na konci, a pro koho mám vlastně to všechno dělat, když já jsem pro všechny nanic, jsem jen troska, která se bojí jít mezi lidi a kde je ta Jarka bojovnice.....
A proto se nedivte, že jsem musela reagovat na ten článek, celou dobu co ho píšu u něj brečím, moc mě to rozhodilo.
Mějte se alespoň vy moc krásně...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Květa Květa | Web | 7. listopadu 2013 v 11:07 | Reagovat

Jaruško, přečetla jsem si ten článeček u Intuice, hezky se to čte, ale těžko se to dá uskutečnit. Každý člověk je jiný a každý svůj problém prožívá jinak. Myslím si, že na odbourání momentální bolesti a stresu neexistuje žádný návod, to by člověk musel být bez srdce a bez cítění. Nevím, tak to vidím já..... :-(

2 Ježurka Ježurka | E-mail | Web | 7. listopadu 2013 v 14:46 | Reagovat

Jaruško, jsem z toho tvého článku moc smutná. Je to opravdu smůla a nespravedlivé, když se obětuješ vlastně pro rodinu a jak to pak dopadne? Snad aspoň děti stojí při tobě, moc bych ti to přála. Já jsem to taky neměla v životě jednoduché, ale tak těžké ne. A je-li nemocná psychika, jen tak to nepřejde. To já vím, protože v rodině byly také problémy, tedy v rodině manžela a teď má problémy švagrová. Teď bys potřebovala podržet rodinou. Moc ti to přeji a držím palečky!

3 Bea Bea | 7. listopadu 2013 v 16:11 | Reagovat

Nechceš se litovat ani fňukat, ale je fakt, že to děláš. Ze tvých článků je to hodně cítit.
Nejhorší ze všeho je hrabat se ve své vlastní minulosti a vzpomínat na to, kdo mi kdy ublížil, kdo při mně kdy nestál a kdo mne nepodpořil. Podívej, prožila jsem v bleděmodrém téměř to samé, co ty, tak to mohu potvrdit, že hrabat se v močůvce žádný užitek nenese. Jseš teď rozebraná a přecitlivělá, ale zkus se nasměrovat ke zdroji, který ti pomůže se z toho dostat. A to články u Intuice a podobně psycho-ezotericky zaměřených blogerek rozhodně nejsou. A psycholožka je taky jen člověk s omezenou kapacitou a jednoho dne tě možná bude mít plné zuby...

4 Bea Bea | 7. listopadu 2013 v 17:16 | Reagovat

Milá Jarko, na jednom z blogů, na který také chodím, jsem dnes našla komentář jedné paní. Vyjímám z něj toto, protože v něm vnímám řešení pro svůj i tvůj život. Sama bych to takhle napsat neuměla, a tak díky za vyznání někoho jiného:

Je mi 54 let a nikdy jsem nechtěla od maminky chovat, vždy jsem byla v její blízkosti " ve střehu". Ten deficit vyrovnával tatínek. Visela jsem na něm každou volnou chvíli svého dětství jako opička. Maminka mi nikdy neřekla, že mě má ráda (prý se to nemusí říkat), nehladila mne, nikdy mi neřekla, že mi to sluší. Jako malá a dospívající jsem tomu nerozumněla a velmi jsem se obviňovala za emoce, které jsem vůči mamince pociťovala. Neměla jsem ani nikoho, s kým bych o tom mohla mluvit a tak mezi námi narůstaly zdi, které byly stále větší a větší.
Když se mi narodila holčička, bála jsem se, že mateřství nezvládnu, že si nebudu vědět rady, že něco zkazím...Obklopena odbornou liteaturou jsem zjišťovala, že vlastně nemám v sobě vzor pro mateřství. Mateřství mne velmi naplňovalo, dokonce jsem pekla i dětské piškoty, ale byla v tom všem obrovská úzkost.
Dnes je mojí mamince 81 let, je stále krásná, zdravá a chladná. Mně je 54 a mojí holčičce 27. Stále toužím po tom matčině pohlazení, po náruči matky, po objetí ale nepřichází.
Jen je v tom jeden rozdíl, už vím, že je to moje maminka, bez ohledu na to, jak se chová, že každý může dát jen tolik, kolik dostal, víc nemá a s konvertováním ke křesťanství přišla do mého života moc odpuštění a já se mohla začít měnit bez ohledu na to, že moje maminka je stále stejná. Každopádně ve chvílích s ní je pryč zloba a hněv nemilovaného dítěte, protože už vím, že je tu Bůh, který mě má rád a miluje i moji maminku. a tak se učím milovat tou bezpodmínečnou láskou a mohu i s mojí maminkou prožívat pokoj a radost, že mám co nabídnout, bez ohledu na to, jak ona se chová. Mohla jsem se vymanit z té opičí lásky, která mne tolik svazovala.
Na závěr: moje maminka je velmi ráda, když ji obejmu a pohladím a když jí řeknu, že jí mám ráda, protože dnes už je to možné, dnes už jsem někým jiným. Myslím, že mi rozumíte.

5 Jája Jája | E-mail | Web | 7. listopadu 2013 v 17:27 | Reagovat

[3]: Milá Beo ráda čtu články od Intuice, a chápu i jejich hloubku, jen realita je někdy drsnější, když do toho člověk spadne, jen těžko se z toho dostává, ať se snaží sebevíc.To že psycholožka je jen člověk vím a nemysly že probíráme spolu minulost, spíše budoucnost,různá cvičení apod. a tvoje věta bude tě mít plné zuby ta je dobrá, takto mě lidi srážejí na kolena...děkuji... :-?

6 Jája Jája | E-mail | Web | 7. listopadu 2013 v 17:35 | Reagovat

[4]: moje maminka mi v životě hodně ublížila,také mě neobjímala, ale přesto mě vychovala a já k ní mám úctu a snažím se jí pomáhat jak můžu, žádnou nenávist k ní necítím, a ani k nikomu ty kteří mi ubližovali k těm cítím jen lítost, protože jsou sami nešťastní...jsem hodný člověk.. :-)

7 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 7. listopadu 2013 v 17:35 | Reagovat

Jaruško, a nezkusila jsi chodit někam do stacionáře, do nějaké komunity lidí, kteří mají stejné problémy, jako ty? Možná bys tam našla přátele a cestu, jak z toho ven. A jinak - deprese  bez léků a odborné pomoci sama nepřejde, můžeš se snažit jak chceš. Ptáš se, pro koho to máš všechno dělat. Pro sebe, Jaruško. Abys zase byla schopná vnímat krásu kolem sebe a užívat si života.

8 Jája Jája | E-mail | Web | 7. listopadu 2013 v 17:39 | Reagovat

[7]: do stacionáře jsem už chodila, bylo to tam fajn, ale dost těžké, jinak beru léky a pracuji na sobě, i to malování je druh terapie.... :-)

9 Anna Anna | 8. listopadu 2013 v 22:44 | Reagovat

Milá Jájo, již delší dobu chodím k Tobě na blog a všimla jsem si,že se trápíš :-( Chtěla bych Ti toho tolik říct, nebo vlastně napsat, ale nejsem žádný spisovatel, proto nemám ani svůj blog,a také mám pro Tebe plno otázek O_O nevím jak se cítíš, i když se se mnou život také nemazlil, psychické problémy jsem nikdy neměla ;-)taky nevím jak se choval Tvůj manžel po celou dobu Vašeho soužití, vždyť tolik roků jste spolu, vychovali děti, proč najednou Ti nadává O_O myslím, že jsi pracovitá žena, třeba sám má nějaké problémy, nebo nemůže pochopit Tvoji nemoc :-|nebo co tomu všemu říkají Vaše děti, vědí o tom :-? myslím, že by jsi si neměla říkat, že máš podělaný život, jsi ještě mladá a věřím, že spoustu krásného máš ještě před sebou ;-)začni si žít svůj život, jsi šikovná, umíš určitě plno věcí, přihlaš se do nějakého kroužku, jdi si zacvičit, já vím, že se bojíš lidí, ale všichni Ti nechtějí ublížit ;-) byla jsi někde na dovolený,jeď do lázní, třeba jen na prodloužený víkend,
když nemáš peníze, ať Ti trošičku pomůžou děti ;-)já vím, že se mi to lehce říká, ale hlavně musíš chtít ty sama, nebo něco namaluj, nabídni na internetu, je spousta věcí, které by jsi mohla udělat, jen se nelituj,nezahrabávej se doma, žij !!!!! Přeji Ti hodně štěstí a mnoho sil, věřím, že to zvládneš, jsi silná žena :-)

10 JM JM | 9. listopadu 2013 v 0:32 | Reagovat

Připomínat si ublíženecké příhody před x lety je k ničemu. Proč se nimrat v něčem, co nejde změnit? Je potřeba dívat se dopředu. A nefňukat.
Moje životní heslo je: Nejde-li o život, jde o ......!
Zkráceně můj příběh: Když mně před několi lety řekli, na plnou pusu bez servítků, že mám zhoubný nádor, tak jsem se cítila zaskočena. Toto trvalo asi 5 vteřin. V ten moment do mně vjel takový vztek, a řekla jsem si: Ty /nespisovné slovo/ mně teda nedostaneš!
Podstoupila jsem ozařování a vidíte - jsem tady.
PS: Nečekejte od dětí podporu. Mají svůj život a vy je nezatěžujte svými problémy.

11 Jája Jája | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 2:01 | Reagovat

moje děti bydlí kolem mě, jsou to hodné děti, ale opravdu mají své životy a bylo by nefér je ještě zatěžovat, snažím se bojovat jak se dá, někdy je to lepší a někdy horší, teď jsem ulehla se zápalem plic, ale až se uzdravím, pustím se do toho, mám internetový obchůdek pro dětičky tak se mu začnu více věnovat, a mám i namalovat do Vánoc nějaké portréty, ale děkuji za podporu a upřímná slova moc si toho vážím.... :-)

12 Anna Anna | 9. listopadu 2013 v 11:40 | Reagovat

Věřím, že máš hodné děti, vždyť jsi je vychovala Ty ;-)já mám také hodně děti, sice je nemám kolem sebe, ale vím, že i když mají své životy a svoje starosti, že kdybych měla nějaké problémy, tak mi pomůžou, ale také si nerada říkám o pomoc ;-)je dobře, že plánuješ co uděláš a čemu se budeš věnovat, píšeš, že máš internetový obchůdek, můžeš dát odkaz ? nikde jsem ho tady nenašla 8-) přeji Ti brzké uzdravení ať se můžeš svým plánům věnovat naplno :-) věř, že bude lépe :-)

13 Jája Jája | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 13:39 | Reagovat

[12]: odkaz mám v oblíbených odkazech je to  bazárek u Jarušky, krásný den.... :-)

14 Miloslava Miloslava | Web | 11. listopadu 2013 v 21:00 | Reagovat

Jaruško ve spamu by jsi měla mít ode mne zprávu,ale asi na emailu.Miluš
PS:plně souhlasím s JM a s Beou.

15 Jája Jája | E-mail | Web | 12. listopadu 2013 v 1:01 | Reagovat

[14]: moc se omlouvám ve spemu nic nemám, teď zrovna ležím se zápalem plic tak ani moc nepřemýšlím nad ničem, jsem ráda že žiju a dýchám... ;-)

16 Kitty Kitty | E-mail | Web | 12. listopadu 2013 v 23:49 | Reagovat

[9]: Svatá pravda, nenapsala bych to líp. Utrhni se, najdi si lázně na víc jak čtyři dny, oddechneš si, zotavíš se, nabiješ se lidským zájmem. Když tě nepotřebuje a nadává ti, jeď jinam, kde si začneš vážit sama sebe. Vím to sama, už roky vypadávám do nějakých lázní, i když doma problémy nemám (no, chlap je chlap).
Vidíš, z psychického stresu se tě budou chytat nemoci. Až se zbresáš, fakt někam vypadni a nedbej, co bude doma. Lázně zase nejsou tak drahé a třeba si řekni dětem, že je potřebuješ :-) Jen se neschovávej za svoji nemohoucnost - každýmu se stane, že se někdy potápí. Ale chtěj se mít líp; proto musíš sama zabojovat. Oddechneš si...
Vidíš, že tě všichni podporují, nelitují, povzbuzují, abys vzala svůj život do svých rukou a nehleděla na pitomýho chlapa doma. Však on taky jednou bude potřebovat podporu a ty musíš být fit - hlavně pro sebe. Přeji ti odpočinek - nemoc je znakem, že něco není dobře, tak ji poslouchej a dej se do sebe :-)

17 Květa Květa | Web | 13. listopadu 2013 v 14:39 | Reagovat

Jaruško, v první řadě se musíš vyléčit  ze zápalu plic a nabrat sílu. Pak vykročíš tím správným směrem.
Přeju hodně zdraví a pohodu!!!! :-)

18 Jitka Jitka | E-mail | Web | 13. listopadu 2013 v 22:24 | Reagovat

Jájo, netrap se, vždyť máš krásnou vnučku, která tě má ráda, upni se k ní a děti ti jistě taky pomáhají. Chlapi těžko snáší, když se jejich "železná lady" najednou sesype a promění se v osobu, která už nemá tu sílu co dřív. Tvůj muž se možná jen neumí vyrovnat s tím, že byl celý život zvyklý na tvoji spolehlivost a vytrvalost a najednou by měl pomáhat on tobě. Třeba mu to jednou dojde. Mohly by ti s tím pomoci děti. Domluvit mu, vysvětlit mu jak ti je. Hlavně hleď, aby jsi se co nejrychleji poprala se zápalem plic a pak se dáš znovu do boje. :-)

19 ajka ajka | Web | 4. prosince 2013 v 2:14 | Reagovat

Ptáš se kde je ta Jarka bojovnice? Ta je v Tobě pořád Jaruš, jen tys jí zamkla a nechceš jí pustit ven. Musíš se s tím vším naučit žít  a přestat se litovat, páč to nikam nevede. Musíš sebrat ten poslední zbytek síly a bojovat, hlavně pro sebe. Ono to jde, dá se to zvládnout, i když někdy je to sakra těžké. I práce se dá najít taková kde nejsi mezi lidma. Třeba úklid kanceláří, noční doplňování a tak.  Ale jo, vím o čem mluvím, taky jsem bez práce a bez příjmů a se zdravím je to horší, jsem OZP. Jsou dny kdy se propadnu tak hluboko, že už to snad hlouběji nejde a tma kolem mne nemůže být černější.  Ale vždycky se s tím nějak poperu. Po nocích projíždím pracovní inzeráty a snad se na mě štěstí usmálo, po letech jdu na pohovor. Je to jen úklid, ale bez lidí a bez hluku. Chce to jen vytrvat a nevzdávat to, i když by s tím vším člověk nejradši praštil. Jo, znám to dobře. Bohužel.

20 ajka ajka | 4. prosince 2013 v 2:16 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.